Vidím, slyším, cítím. Co mají znát děti, než se poprvé pustí samy na ulici

Abyste měli jako rodiče klid, že jste nic nezanedbali předtím, než se váš potomek poprvé vydá zcela sám do pražských ulic, je třeba ho určitým věcem naučit. A ač jsou některé z těchto věcí obecně známé, neškodí si je připomenout.

Samozřejmostí by mělo být nejen to, že dítě už ví, jak se jmenuje a kolik je mu let, ale i kde bydlí. Kontakt na rodiče by mělo mít někde na papírku poznamenáno – v kapsičce na krku, v penálu v aktovce. A mělo by znát základní pravidla pohybu v blízkosti vozovky, tedy že se přechází po „zebře“, na světelné křižovatce se jde na zelenou, jak si zmáčknout signál pro chodce, že se musí před vstupem do vozovky rozhlédnout nejprve nalevo, potom napravo a podobně. Dítě by rovněž mělo vědět, že od nikoho cizího nepřijímá žádné dárky či „bonbónky“, a že se s cizími lidmi nedává důvěřivě do řeči.

„Strašně moc záleží na rodičích, jak moc svému potomkovi vše vysvětlují, a jak moc mu jdou příkladem i třeba při přecházení přes silnici,“ tvrdí Stanislav Gazdík, který ve své škole Pro Defence učí v programu Junior děti nejen sebeobraně, ale i těmto na první pohled běžným dovednostem. Ovšem jsou věci, které naučit nemůže: „Dítě by mělo mít například trasu do školy a zpět projitou v doprovodu dospělého jak ve dne, tak po setmění. V noci totiž ulice vypadá zcela jinak, a malý školák může zpanikařit.“

Ale nejde jen o to, že by se dítě mohlo ztratit. Na ulici číhají i další nebezpečí – násilníci, narkomani…  I tady je nezaměnitelné působení rodičů. „Vidím, slyším, cítím, to jsou tři zásady, které jsou v první řadě o prevenci,“ vysvětluje bývalý legionář Stanislav Gazdík. Když totiž dítě ví, jak má na určité situace reagovat, nemusí se do nich totiž vůbec dostat. Když uvidí nebo uslyší před sebou něco, co by mohlo být pro něj nebezpečné, půjde jinudy. Bohužel často převládne, stejně jako u dospělých, zvědavost.

Pokud se dítě do problému dostane, je nejlepší ihned začít křičet, volat o pomoc a snažit se utéct. Ani to bohužel totiž není samozřejmé, dítě velice často ochromeno strachem ztuhne a není schopno vydat ani hlásku. Natož aby utíkalo do bezpečí, tedy ze tmy do světla, k jiným lidem, a podobně.