Zpěvačka Lenny: „Parkovací modré zóny jsou nesmysl“

Studovala jste „písničkářství“ v Londýně. Jak na vás město působilo ve srovnání s Prahou?

Já jsem se s postupem času trochu oprostila od srovnávání. V obou městech dodnes mám svůj domov, obě dvě mě nějakým způsobem inspirují a v každém z nich hledám trochu něco jiného. Londýn byl pro mne osobně ideální pro studium muziky, kterou jsem chtěla dělat.

Je pravda, že Londýňané jsou sice zdvořilí, ale uzavření?

Pravda to sice trochu je, ale mně zase hodně vyhovovala jejich zdvořilost, taková ta základní slušnost a respekt vůči sobě. Když do někoho drcnu, omluvím se. Když nezná cestu, poradím mu. Když se stojí fronta, nehledám způsob, jak co nejvíce lidí předběhnout…

Jak jste prožívala nedávné londýnské teroristické útoky? Neměla jste obavu, že osud příště ukáže prstem na vás?

To je, myslím, trochu morbidní říkat… Navíc strach je přesně to, v čem si útočníci libují. Samozřejmě se mě tohle téma ale dotýká, znám všechna místa, kde se to stalo. Tak jako všichni doufám, že se to už nebude opakovat, případně se tomu včas zabrání. Každý by měl žít svým životem a ne ho druhým brát.

Jak se vám žije v Praze?

Celý život kotvím v Praze 6, kde to miluji. Je tu dostatek přírody a pěkné okolí, přitom do centra je to kousek tramvají i pěšky. Upřímně řečeno, za nesmysl ovšem považuji modré zóny, protože – mimo jiné – do dosud klidných zákoutí nahnaly kvanta mimopražských automobilů. Ta tu parkují z nouze a je v tom akorát nepořádek za spoustu peněz.

Které části hlavního města máte nejraději?

Tak na svojí „šestku“ nedám dopustit (úsměv). Ráda ale chodím i do centra, zajdu si na dobré kafe nebo do letního kina, k vodě nebo třeba na Vyšehrad.

Máte v oblibě pražské náplavky?

Přiznám se, že se tam nedostanu tak často, ale když už se rozhodnu vyrazit, projdu si ráda trhy a většinou nakoupím nějaké květiny. V létě mají náplavky velké kouzlo, všude je spousta lidí a líbí se mi, že i večer to na nich žije.

Vaše hudební kariéra začala ve čtyřech letech, kdy jste začala hrát na klavír. Proč právě na tento hudební nástroj, když si vaši maminku Lenku Filipovou nikdo nedokáže představit bez kytary?

Na klavír jsem začala hrát už ve třech letech, na kytaru asi v pěti, takže naštěstí mám oboje základy. I moje první písničky vznikaly střídavě za pomoci obou nástrojů, ale později jsem tak nějak pocitově přešla plně na piano. Asi jsem u něj cítila větší potenciál při skládání nebo jsem lépe cítila dynamiku, zkrátka ke mně teď už víc patří.

Jakou hudbu jste v dětství a v pubertě nejraději poslouchala?

To se trochu lišilo. V dětství jsem byla hodně ovlivněna vkusem mých rodičů. Poslouchala jsem Carole King, Briana Adamse, Stinga, Shaniu Twain nebo Rolling Stones. V pubertě jsem pak přešla na punk rock, Blink 182, Sum 41, Paramore, Simple Plan. Teď už vesměs nasávám inspiraci všude.

V 11 letech jste složila první píseň. O čem byla?

Mojí první pořádnou píseň jsem pojmenovala You’re My Everything a nemám problém ji hrát naživo dodnes. Taková moje první neoficiální píseň ovšem byla o zajíci, co nesnášel matematiku.

Měla jste v pokojíčku vylepené plakáty svých idolů?

Samozřejmě. Plakát Kurta Cobaina se schovával ve skříni, plakát Pink byl na nástěnce za psacím stolem a kapela Paramore visela na dveřích.

O sobě říkáte, že jste ve škole byla rebel a že to občas bylo drsné. Která vzpomínka z tohoto období vám v paměti nejvíce utkvěla?

Já jsem vždycky byla spíš takový malý kluk než typický holčička. Byla jsem sice neustále stydlivá, ale měla jsem spoustu skryté energie. A když se třeba hrála nějaká školní hra, tak jsem to brala tak vážně, že jsem místy byla dost agresivní. Byla jsem schopná strčit při fotbale do spolužačky tak silně, až spadla na zem a rozbila si koleno.

Máte slabost pro nejen školní outsidery, nebo si myslíte, že každý člověk si od dospělosti může za svoje problémy sám?

Říkáte v dospělosti, ale jsou to děti, které bohužel bývají nejkrutější. Jsou nejvíc upřímné a říkají všechno na plnou pusu, což někdy může bolet. Já mám určitě slabost pro outsidery, protože kdybych si sama touhle fází neprošla, určitě nebudu tam, kde jsem. Respektive nebudu ani stejným člověkem – leccos mě to naučilo.

„Připravuji nové album a bude to hodně zajímavý projekt!“

Na jaře jste získala pět cen Anděl, ale při televizním přebírání jste zvedla prostředníček. S odstupem času - udělala byste tohle vulgární gesto, které se na západ od nás tvrdě pokutuje, znovu? Nebylo možné nesouhlas s vašimi kritiky vyjádřit jinak, vtipněji?

Víte, spousta lidí si myslí, že dělat muziku je brnkačka. Udělat desku není nějaký vtip, je to tvrdá dřina, měsíce sbírání námětů, inspirace a pak týdny ve studiu, často bez spánku. Když už to celé máte, nastává kolotoč přesvědčování a vy musíte někdy dost tvrdě za svojí vizi zabojovat. Proto když už se zadaří, a já můžu zpětně symbolicky všem těmhle démonům ukázat prostředníček, tak to zkrátka udělám.

Na začátek listopadu chystáte velký koncert v pražské Roxy. Na co se mohou vaši fanoušci těšit?

V současné době celý koncept připravuji a na koncerty jak v Praze, tak v Brně a Bratislavě se moc těším. S každým takový projektem ráda posouvám hranici a nabízím něco nového, takže si podobně jako u předchozího turné dám hodně záležet na zvukové i vizuální stránce.

Radíte se před koncerty s módní stylistkou, nebo si oblečení vybíráte sama?

Když jde o projekty jako je focení do časopisu nebo k rozhovorům, ráda si nechám poradit. Móda mě baví a respektuji ji jako uměleckou disciplínu. Tím víc si to pak užívám, když se můžu sama na výběru věcí podílet. Styling si dělám sama na jeviště i do svých videoklipů.

Sledujete na sociálních sítích, zda vám přibývají fanoušci? A jaký je vůbec váš vztah k tomuto médiu, které dokáže polichotit, ale být i dost kruté?

Možná to bude znít jako klišé, ale podle mě je důležité si uvědomit, že vy jste stále pánem tohoto média a ovládáte ho vy, ne ono vás. Ani já si už v dnešní době nedovedu představit, jak světu odprezentovat například nové album bez použití sociálních médií. Přesto, když jdu pracovat na nových písničkách do studia, vypínám si úplně mobil. Jde to vyvážit a nezbláznit se z toho.

Je vám 23 let. Zajímáte se o politiku, nebo to jde zcela mimo vás?

Já se zajímám o všechno, včetně politiky a historie. Když jsem se rozhodovala o studiích po střední škole, jedním z okruhů, kterým jsem se chtěla věnovat, byla diplomacie. Už na základní škole jsem měla celou absolventskou práci o vylodění v Normandii včetně popisu válečných taktik, takže se mnou se o tomhle rozhodně mluvit dá.

Jaký typ muže vás spolehlivě dostane do kolen?

Galantní, se smyslem pro humor. Někdo, kdo je prostě dobrý člověk, dokáže vás rozesmát a v jehož společnosti se cítíte výjimečně a šťastně.

A vyskytuje se ve vašem blízkém okolí?

Samozřejmě, jinak by se mi těžko popisoval (úsměv).

Vlastním jménem jste Lenka, po mámě. Nevyčítala jste jí někdy, že vám dala stejné jméno a vy musíte vystupovat pod přezdívkou?

Takhle jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. Sama poslouchám převážně zahraniční hudbu a nepozastavuji se nad tím, proč zrovna existuje Sting, Pink nebo Flea. Prostě bude to fungovat, když se v tom jméně cítíte dobře a autenticky. A já jsem v tvorbě a na jevišti Lenny a v soukromí Lenka Filipová.

O čem bude váš příští hit?

Tak to bohužel nemohu prozradit. Těším se hodně na moment vydání a na reakce lidí, to je vždy nejnapínavější, ale ráda s tím zacházím jako s tajemstvím. V současné době pracuji na materiálu na nové album a bude to, myslím, hodně zajímavý projekt!

Lenny

• občanským jménem Lenka Filipová, dcera stejnojmenné zpěvačky

• narozena 25. září 1994 v Praze

• zpěvačka, hudební skladatelka, textařka a klavíristka

• v letošním roce získala pět sošek ocenění Anděl včetně zpěvačky a alba roku (Hearts)

• letos podepsala smlouvu s německou pobočkou Universal Music

• svobodná, bezdětná