8°C
Narodila jste se v Praze, ale nevyrůstala jste tady…
Když mi byl asi rok, tak se rodiče přestěhovali na vesnici, abychom žili na venkově a s prarodiči. Myslím, že se rozhodli skvěle. Ráda jsem vyrůstala na vesnici, ale teď jsem zase víc spokojená v Praze. Od pondělí do pátku jsem Pražačka, ale na víkendy se ještě vracím domů na Dvořisko. S přítelem jsme ale domluvení, že dokud jsme svobodní, chceme bydlet v Praze. Až přijde na řadu založení rodiny, chceme se odstěhovat za Prahu. Na venkov se budeme vracet pořád.
Jaké bylo dětství na vesnici?
Bylo to tam báječný. Samá teta, samý strejda. Všechny rodiny se znaly, jako děti jsme si pořád hrály venku, stavěly bunkry, a tak. Do školy jsem ale chodila do malého městečka. Ve škole to bylo trošku těžší, protože jsem vypadala jinak. Probíhala tam i trochu šikana ze stran dětí, které mě neznaly, což by se možná nedělo, kdybych chodila do školy v Praze. Sice mě to trápilo, ale na druhou stranu mě to dost obrnilo.
Oni obecně Češi nejsou moc tolerantní národ k odlišnostem…
Už se to ale lepší. Když jsem se umístila v České Miss, říkala jsem si, že Česko na to není připravené. Některé komentáře na sociálních sítích potom byly vážně ošklivé. Spousta lidí mi ale fandilo a bylo jich naštěstí víc než těch, kteří si mě dobírali a i stále trochu dobírají. Člověk nad tím prostě musí mávnout rukou.
Teď máte úspěch, cítíte to jako určité zadostiučinění třeba vůči těm dětem, co si vás ve škole dobíraly?
Určitě, už tenkrát jsem si říkala: já vám jednou ukážu (smích). Vždycky jsem měla pocit, že kvůli tomu, jak vypadám, musím pořád někomu něco dokazovat. Soupeřivost ve mě vyvolávala i třeba moje sestra, která je velmi chytrá a nádherná, vypadá víc jako Češka. Je pro mě vzor, ale pořád jsem měla tendenci být lepší než ona. To je ale mezi sourozenci, myslím, zcela běžné.
Brala jste naopak někdy svůj exotický vzhled jako výhodu?
Možná jsem to trochu cítila právě při soutěži v České Miss. Vietnamská komunita byla úžasná, posílali mi hlasy a fandili. Vůbec jsem to nechápala. Možná jsem právě kvůli nim vyhrála, ta podpora byla neuvěřitelná. Dokonce v SAPĚ pořád dokola z rádia pouštěli, kdy bude finále soutěže.
Vaše maminka je Češka a tatínek Vietnamec, k jaké kultuře víc inklinujete?
Určitě se cítím být Češka. Tatínek nás nikdy nevychovával, neumím ani pořádně vietnamsky. Což mě občas přivede do trochu trapných situací, hlavně ve večerkách, kde pracují Vietnamci. Vidí „spřízněnou“ duši a hned na mě mluví vietnamsky, potom se hrozně diví, že jim nerozumím. Ve Vietnamu jsem byla dva měsíce, takže už trochu rozumím, ale stydím se mluvit. Jejich kultura mě určitě zajímá, pořád tam máme rodinu, a miluji asijskou kuchyni. Trochu mě mrzí, že nás k tomu táta nevedl, neznáme žádné tradice, zvyky a poznáváme vše pomalu a tak nějak za pochodu.
Přejděme do Prahy, nejen, že tu pracujete, studujete ale docela zajímavý obor…
Studuji na VŠE obor Statistika. Hodně lidí se nad tím pozastavuje. Mám ráda výzvy a vím, že statistiku v Česku má vystudovanou strašně málo lidí. Takže když jsem se hlásila na školu, už jsem trochu uvažovala dopředu, abych měla uplatnění. Sice se mi trochu změnil život a nevím, jestli u toho oboru zůstanu, určitě ho chci ale dostudovat. Baví mě to, mám před sebou ještě rok.
Kromě studia na VŠE jste se tam zúčastnila i soutěže krásy…
To byl takový první krůček k soutěžím Miss. Přihlásily mě spolubydlící, které mě potom přihlásily i do České Miss. Ten důvod, proč jsem se soutěže na VŠE vůbec zúčastnila, byl trochu kuriózní. Ukradli mi telefon, který jsem měla asi týden. Věděla jsem, že jednou z cen soutěže byl i nový telefon, takže to byla vlastně má prvotní motivace. I na pohovoru spousta dívek říkala, něco ve smyslu, že jsou tam kvůli zkušenostem a takové ty klišé, co se říkají. Já jim tam na férovku řekla, že jsem tam vlastně kvůli telefonu. Čímž jsem je asi přesvědčila natolik, že jsem postoupila.
Potom přišla Česká Miss, nekoukaly na vás ostatní dívky skrz prsty?
Ani ne, nebraly mě asi jako konkurenci. A ani já jsem si nemyslela, že uspěju. Měly jsme dobrou partu, nedělaly jsme si naschvály, s většinou z nich jsem doteď v kontaktu. S jednou bydlím na stejné koleji, s další pracuji na Primě, s ostatními se vídám na přehlídkách, občas u mě některá přespí nebo chodíme na kafe. Opravdu jsem si tam našla, troufám si říct pravé kamarádky. A to ne jen z našeho ročníku, ale i z předchozích a nových. Stejné zážitky vás prostě spojí.
Potom přišla Česká Miss, věřila jste si?
Měla jsem pocit, že nemám vůbec šanci. Chtěla jsem se dostat do první desítky. Měla jsem v tom roce dělat státnice, psát bakalářskou práci, škola u mě byla vždycky na prvním místě. Pamatuji si, že když měli vyhlašovat jména vítězek, přemýšlela jsem nad školou a už jsem si plánovala, jak dostuduji. Říkala jsem si, jak by mi to vlastně narušilo plány, pokud bych se umístila. Potom řekli moje jméno a já opravdu musela své plány přehodnotit. Samozřejmě, že jsem byla šťastná, školu jsem ale musela o rok prodloužit.
Co se po té výhře děje?
První měsíc máte vlastně program naplánovaný do detailu. Postupem času se to uklidňuje. Měla jsem to ale dost rychlé, asi týden po vyhlášení se mi ozvali z Primy, abych přišla na kamerové zkoušky a poté přišla nabídka na Odpolední zpravodajství.
Když přišla nabídka z Primy, co jste si říkala?
Napadlo mě, jestli mě vůbec někdy slyšeli mluvit, protože jsem hrozně rychlá. I z vedení říkali: to je torpédo, tu nezpomalíte, mluví hrozně rychle,… Nakonec se pro mě ale rozhodli a já se začala učit mluvit. Měla jsem z toho ale strach, byla jsem vždycky dobrá na čísla, český jazyk a sloh mi nikdy ve škole moc nešly. Učila jsem se totiž psát zprávy, což mě velmi překvapilo. Myslela jsem, že přijdu do práce a jen to přečtu. Není to pravda a skrývá se zatím mnohem víc. Na začátku jsem myslela, že to nedám. Věřím, že se ale čím dál více zlepšuji a teď je to přeci jen o něco lepší. Nervózní jsem ale pořád. Jsem za to hrozně šťastná a vděčná, spadlo mi to z nebe. Uvědomuji si to každý den a děkuji za tak skvělou práci. Všechny ostatní pracovní aktivity šly pak trošičku stranou. Na módních přehlídkách už moc nepředvádím. Musím si víc vybírat, nemůžu třeba předvádět plavky nebo prádlo kvůli Primě. Chci přeci jen působit seriózně a přála bych si to jednou dotáhnout do hlavního zpravodajství.
Kvůli práci jste se přestěhovala do Prahy, jak se vám tu žije?
Do Prahy jsem se přestěhovala už kvůli škole. Bydlela jsem na koleji na Jižáku a potom na Žižkově, Kde stále bydlím. Prahu miluju. Vyhovuje mi ten shon, ráda chodím rychle, jezdím metrem, to rychlé tempo mi sedí. Jiné město by mi bylo malé.
K veřejně známým osobnostem neodmyslitelně patří i charita. Jaké projekty podporujete vy?
Díky České Miss jsme měli možnost spolupracovat s Nadací Terezy Maxové.
A je mi velkou ctí, že už rok mohu spolupracovat s královedvorskou Zoo. Konkrétněji podporuji projekt na záchranu nosorožců. Právě také Vietnamci věří, že rohovina léčí, takže mým prostřednictvím se snažíme ve vietnamské komunitě o jistou osvětu. Nákupem rohoviny jsou totiž financovány kriminální gangy a pytláci a nádherná zvířata umírají trýznivou smrtí. Rohovina přitom nemá léčebné účinky, které jí jsou přisuzovány. Má podobné složení jako lidské vlasy nebo nehty. V brzké době budu kmotrou malého nosorožce, tak se hrozně moc těším. Jen musím vymyslet pěkné jméno. Určitě to bude ale nějaké typicky české.
Dále sama pořádám takový bleší trh ve Vysokém Mýtě. Člověk musí mít na každou akci jiné oblečení. A proto když jsem měla plné skříně, řekla jsem si, že zorganizuji blešák. V sobotu 18. července bude třetí ročník a z vybraných peněz bych chtěla podpořit seniory. Doufám, že se mi podaří vybrat nějakou smysluplnou částku. Prodávám své kousky třeba za deset korun, dělá mi to radost.
Čím se odreagováváte, když nepracujete? Na internetu jsem našla, že máte spíš takové chlapské koníčky…
Mám ráda auta, komiksové příběhy, windsurfing a snowboarding. Mám i papíry na motorku, takže tu bych si ráda pořídila, zatím mi to ale všichni rozmlouvají. Po Praze jezdím na longboardu. Holčičí koníčky mám ale určitě také, už 12 let tancuji a dělám choreografku taneční skupiny. Tanec zbožňuji a daří se nám i na soutěžích.
Monika Leová
Narodila se 23. července 1991 v Praze. S rodiči se ale brzy přestěhovala na vesnici, kde žila s matkou a prarodiči v malé vesničce Dvořisko. Do Prahy se vrátila kvůli studiím na VŠE na Fakultě informatiky a statistiky. V roce 2013 se zúčastnila soutěže krásy Česká Miss, kde získala titul Blesk Česká Miss Earth. Toto vítězství ji nominovalo na mezinárodní soutěž krásy Miss Earth pro rok 2013. Od 12. srpna 2013 moderuje Odpolední zprávy na televizní stanici Prima. Má sestru Lenku a bratra Čeňka. Její přítel je Martin Košín.
.jpg)
.jpg)
