Moderátor Roman Šebrle: „Kampaň proti SUV je arogance moci!“

Začněme náš rozhovor smutnější záležitostí – téměř přesně před rokem vám na sportovní akci v Mstěticích byla zcizena zlatá olympijská medaile, kterou jste dětem přivezl ukázat. Hnulo se v někom svědomí a cenný kov vám vrátil?

Medaile se mi zatím bohužel nevrátila. Je mi to líto ale nic s tím nenadělám. Pokud by se v někom nakonec přece jenom hnulo svědomí a ozval se, určitě se mu odměním a nebudu se na něj zlobit – zkrat se může přihodit každému. Ale už moc nedoufám.

Předpokládám, že to byla vaše jediná negativní zkušenost na podobné sportovní akci…

Jasně, za celé roky se mi nic podobného nepřihodilo, většinou jsou tyto akce velmi příjemnou záležitostí. Je radost vidět děti a mladé lidi sportovat. Často jsem zván na sportovní akce jako divák či jako host, ale od letoška jsem díky svým partnerům TOTAL a Birell i aktivním účastníkem různých běhů, včetně půlmaratonů. Za dobu mé atletické kariéry jsem se dlouhým běhům nikdy nevěnoval, ale teď mě to celkem chytilo. Je fajn mít pořád s kým závodit, i když ti nejlepší jsou už třeba hodnou chvíli v cíli.

Naši čtenáři vás znají jako úspěšného, medailemi ověnčeného desetibojaře, a aktuálně jako moderátora zpráv televize Prima. Jaký jste ale třeba motorista? Cloumají s vámi při jízdě po Praze emoce?

No, cloumají, přiznávám se bez mučení. Jsem alergický na situace, kdy jsou vedle sebe dva pruhy s povolenou osmdesátkou a v levém jede nějaký provokatér (provokatérka) šedesát a prostě neuhne. Někdy v této situaci krátce probliknu dálkovými a pro sebe si zanadávám. V autě trávím poměrně hodně času a díky tomu, že mám auto pomalované logem autosalonu Klokočka a svým jménem, všichni vědí, kdo se právě „provinil“ a občas i třeba napíšou. Dokud píšou mně na facebook nebo sponzorovi, ještě to jde, musím ale jezdit tak, aby nepsali policii, to by bylo horší (smích).

Co vlastně říkáte současnému trendu, kdy se v metropoli provádějí stavební úpravy, jejichž cílem je automobilovou dopravu přiškrtit?

Moc se mi to nelíbí. Pokud chce město, aby se lidi víc přepravovali městskou hromadnou dopravou, musí ji udělat podstatně lepší, uživatelsky přívětivější. Úředníci ale volí postup opačný – snaží se lidem otrávit pohyb autem, aby jim nic jiného než MHD nezbylo. To mi nepřijde správné, ale asi s tím taky nic nenadělám.

Aktuálně pražský magistrát zahájil kampaň proti SUV vozům, které prý do města nepatří. Sdílíte stejný názor?

Jsem ostře proti tomu, aby mi někdo, kdo by se měl považovat za našeho zaměstnance (platíme ho svými daněmi) organizoval, čím mám a nemám jezdit, protože on to tak chce. Úředník není můj šéf, je to přece servis nás všech. Pokud si necháme nadiktovat, čím máme a nemáme jezdit, co bude další krok? Kdy můžeme a nemůžeme jezdit? Nebo třeba kam? A kde to skončí? Možná jsem se svým názorem v menšině, ale to mi nevadí, podobnou kampaň považuji za aroganci, až bych řekl drzost.

Jak se vám v hlavním městě vlastně žije? Co máme v Praze podle vás – například oproti jiným evropským městům – jako výhodu a v čem naopak Praha za ostatními evropskými metropolemi pokulhává?

Bydlím kousek od Dejvic, v Lysolajích, a neměnil bych. Máme to kousek do přírody, jsme zde celá rodina spokojení. Praha je skvělé místo k životu, doufám, že to tak zůstane. Nic z evropských metropolí mi tu asi neschází, možná s výjimkou pořádné dálnice do Rakouska a směrem na Karlovy Vary.

Příští rok jsou komunální volby. Kdyby vás nějaká politická strana oslovila, šel byste do toho?

Zatím určitě ne, protože nemám tolik životních zkušeností, abych mohl sloužit druhým v politické funkci. Navíc by se to určitě neslučovalo s mou prací na Primě. Samozřejmě to čas od času někoho napadne, že by se známá tvář na kandidátce hodila, ale na to mám fakt ještě moře času. Rozhodně bych nechtěl být akorát „kluk z plakátu“ na nalákání voličů. To by byl podle mě podvod.

Na obrazovce FTV Prima se objevujete již třetím rokem. Co pro vás bylo zpočátku nejhorší, na co jste si nemohl například zvyknout?

Na začátku bylo nejhorší přijímat kritiku, protože byla z velké části oprávněná. Spadl jsem do vody, učil se plavat a ještě všude slyšel, kam se to vlastně cpu. To ale za nějakou dobu opadlo a teď už si to užívám. Samozřejmě je mi jasné, že mám ještě spoustu věcí na zlepšování, ale komentáře diváků se už před nějakou dobou vychýlily výrazně v můj prospěch, a to mě těší.

Jsou nějaká slova či slovní spojení, která vás děsí či alespoň ve vás vyvolávají hodně velký respekt?

Zjistil jsem, že si musím dávat velký pozor na shluky sykavek. Každé zprávy si přepisujeme s Gábinou „do pusy“ sami, takže si to hlídám.

I když jste šťastně ženat, předpokládám, že i tak dostáváte od fanynek obdivné e-maily či dopisy. Máte podobně jako Karel Gott nějakou neodbytnou, která vám postává před domem?

Nene, kdepak. Naštěstí (smích). V době, kdy jsem závodil, jsem měl fanoušky a fanynky tak napůl, teď vidím podle facebooku, že zhruba dvě třetiny lajkujících či komentujících jsou dámy. Je to příjemné a já jim za zájem a podporu samozřejmě děkuji! Žádná však zatím nezašla do extrému, což je fajn.

„Bydlím kousek od Dejvic, v Lysolajích, a neměnil bych“

Kromě moderování se zabýváte také motivačními programy nejen pro sportovce, ale třeba i pro manažery. Je pravdou, že třeba manažerské nebo osobní překonávání překážek je v podstatě stejné jako zdolávání překážek v desetiboji?

Principy jsou zde velmi podobné. Otázka koncentrace, orientace na výsledek, schopnost poučit se z dílčí porážky a pokračovat dál za svým… Je toho spousta a zřejmě proto si mě firmy najímají, abych jim o této problematice povyprávěl z pozice sportovce, tedy dnes už ex-sportovce. Nejsem klasický motivační řečník, který vám na poradě rozhýbe obchodní tým a ten pak nosí trojnásobné zakázky… Díky objednávce jedné velké telekomunikační společnosti jsem si uvědomil, že mi víc sedí disciplína nazvaná „Inspirational Speech“, tam se cítím silný a tam můžu i něco ze sebe předat ostatním.

Jsou Češi, kteří umí spíše nadávat a hledat vinu jinde než u sebe, jiní v prožívání emocí v náročných situacích než ostatní Evropané?

Tak to si vůbec netroufnu hodnotit. Obecně souhlasím s tím, že čím jižněji, tím jsou emoce zřetelnější, ale trochu mi vadí neustálé hodnocení (a srážení) nás Čechů. Jsme jací jsme a berme to tak, proboha!

Jako zanícený golfista jste se chtěl kvalifikovat na olympiádu. Už jste svůj zelený sen vzdal, nebo by ještě šel oživit?

Svůj zelený sen sním neustále, ale teď mám dlouhodobé cíle nastavené jinak. Rád bych hrál na úrovni širší české profi špičky a zůstal na takovém levelu, abych od padesáti mohl hrát seniorskou túru, kde hrají velmi dobří hráči a i peníze jsou celkem zajímavé. Podmínky, které k přípravě mám v Prague Golf Teamu, jsou na špičkové úrovni a letos už se to začíná projevovat i výsledkově. Mám výborného trenéra Jirku Němečka, zimní přípravu ve Stepu a letní na Zbraslavi, materiálovou podporu od značek Titleist a FootJoy, vynikajícího caddyho Martina Mňahončáka… Teď už je to jak se říká na mně.

Prý jsou mezi profesionálními golfisty úspěšnější ženy než muži. Proč tomu tak podle vás je?

Toto platí samozřejmě v Česku. Naše nejlepší hráčka patří do nejvyšší evropské dámské soutěže, zatímco u pánů se pár hráčů občas zablýskne průchodem cutem v Challenge Tour, což je taková druhá liga (nic ve zlém). Toto ale mimo Česko rozhodně není pravidlem.

Říká se, že ač to není neznalým divákům pochopitelné, je golf emočně velmi náročný sport. Už jste třeba někdy vzteky zlomil hůl?

No, úplně nezlomil, ale už několikrát jsem hůl ohnul. Teď už se trochu krotím, jednak díky tomu, že už hraju vyrovnanější golf, jednak díky tomu, že mám profesionálního caddyho, který s mými emocemi přece jenom pracuje.

Patří emoce do sportu? Kde vidíte hranici přijatelných a nepřijatelných emočních projevů?

V každém sportu je to samozřejmě jinak. Můžu mluvit za atletiku, kde se závodník může uvolnit i třeba expresivnějším výkřikem (v tom je čeština fajn, nikdo moc nerozumí, co vykřiknu, i když smysl je asi víc než jasný). Naproti tomu golf je sportem gentlemanů, tam nějaký okamžitý průchod emocí není jednak žádoucí podle pravidel, ale hlavně nepomůže ani při dalších ranách. Takže nejlepší, co můžu po nepovedené ráně udělat, je okamžitě na ni zapomenout a hrát dál jako by se nechumelilo.

Máte ještě nějaký sportovní sen? A pokud ne, tak třeba moderátorský?

V golfu bych se rád aspoň jednou dostal na European Tour a moderátorský? Třeba Miss? (smích)

Roman Šebrle

• narozen 26. 11. 1974 v Lanškrouně

• špičkový desetibojař, který získal olympijské zlato (2004) i stříbro (2000), světový (2007) i evropský (2002 a 2006) titul a další vítězství včetně několika ocenění Atlet roku ČR

• Od 29. června 2014 moderuje hlavní zpravodajskou relaci na televizní stanici Prima společně s Gabrielou Kratochvílovou

• ženatý, manželka Eva, děti Kateřina (11) a Štěpán (14)