Lucie Bílá: V pondělí je pro mě už leden

Jste výraznou postavou české popové scény. Ta individualita ve vás byla vždycky?

„Už na základce ve sboru jsem zpívala tak, abych byla nejvíc slyšet. Paní učitelce nezbývalo nic jiného než mě šoupnout dopředu a to sólo mi dát. Já prostě nemůžu být utopená někde v davu, narodila jsem se jako sólistka.“

Na pódiu máte kolem sebe samé muže, mít ženskou kapelu vás nelákalo?

„Chlapi mě daleko víc motivují. Jsem ráda, že mám ženy v hledišti, když cítím, že mi důvěřují. Ale za zády musím mít báječnou chlapskou kapelu, a kdyby se mi bubeník měl změnit v hezkou blondýnku… Asi bych tolik neječela.“ (smích)

Současné Černo-bílé turné jste začala v pražské v Tipsport aréně. To je ovšem hokejová hala. Máte v metropoli oblíbené koncertní sály?

„Nikdy bych to do sebe neřekla, ale já mám nejraději Hudební divadlo v Karlíně, a ne proto, že to je vlastně moje domovská scéna. Je tam krásná akustika, dobrý zvuk, cítím se tam v bezpečí. Nikdy jsem neměla ráda premiéry, a v Karlíně mi najednou nevadí. V Ta Fantastice jsem každému divákovi viděla do očí, a pořád jsem kontrolovala líbí, nelíbí. V Karlíně nevidím, jsem sama se svou rolí, a i premiéra je tak jen jakoby řadové představení, které potřebuji.“

Jste před vystoupením nervózní?

„Ani ne, jen občas pociťuji takové chvění. Lidi jsou často hudebně hluší, nejsou však slepí, tak je musím něčím zaujmout. Proto je turné hodně o vizuální stránce. Efektní je už začátek, kdy jsem v zákulisí a už slyším, jak dav reaguje. Podobné to mám se skupinou Arakain. Stojím na pódiu, a nic nemusím - ty máničky, jak jsou zvyklé, ječí a skandují...“

Vy nejste křtěná Vltavou…

„Křtěná jo, ale ne Vltavou.“

… jaký je váš vztah k Praze?

„Miluju ji. Vyučila jsem se tu krejčovou a ten obor je stále mým koníčkem, protože ruční práce mě nepustily doteď. A jsem pyšná, když jsem někde ve světě a můžu říct, že jsem z Prahy. Nebudu jim přece říkat o Otvovicích, které snad ani nejsou na mapě!“ (smích)

Kdy jste byla v Praze poprvé?

„To je dávno, asi se školou… Jako malá holka jsem měla velký sen – být už co nejdřív dospělou a moci jít na Václavák bez rodičů a bez kontroly. Teď už bych se po něm neprošla s nikým… Zvláště ne večer, protože to je dost nebezpečné místo.“

Usadit se v metropoli vás nelákalo?

„Devět let jsem to zkoušela, vystřídala jsem třináct pronájmů, abych nakonec pochopila, že jsem nepřesaditelná jak ten Petřín a vrátila se do Otvovic. Vyhovuje mi, že to mám do Prahy kousek, ale jsem ráda tam, kde se cítím bezpečně, kde mě lidé neberou jako mimozemšťana – a kde jsem hrála ty pověstné kuličky.“

Máte v Praze oblíbená místa?

„Ne že bych chodila často na Petřín, i když jsem o něm zpívala. Karlův most mě baví. A Pražský hrad. Když jdete podél Vltavy a vidíte to panorama… To jsem pyšná, že jsem Češka. I proto sbírám šperky s českými motivy. Mám stříbrné šperky s hymnou, s kněžnou Libuší, Přemyslem Oráčem… Nádhera!“

Vy jste ale sběratelkou všeho možného.

„Přímo vášnivou! Jak mám od něčeho tři kousky, už to začnu sbírat. Takže mám sbírku mincí s českými osobnostmi, sbírku koní, slonů, knoflíků…“

Knoflíků?

„Fakt neskutečnou! Mým největším pokladem je šest set let starý obrovský kovový knoflík, to je zabiják. A mám taky za těch čtyřicet let skoro úplně všechny Čtyřlístky (legendární dětský komiksový časopis), chybí mi snad jen dva díly.“

V tom máte dneska uložen i pěkný kapitál…

„Taky jsem za ty nejstarší díly pěkně zaplatila! A prvních šest čísel mám podepsané od pana Němečka, který je kreslil, a na to jsem děsně pyšná. A speciálně pro mě pak nakreslil Fifinku. Já jsem si přála být jako ona. Má doma tři chlapy, nikomu to nevadí, prochází to, kluci se vždycky domluví… A ona jim šéfuje.“ (smích)

Jak jste se dostala od šicího stroje ke zpěvu?

„Dostala jsem lehounký základ v lidové škole umění, paní učitelka Šrutová ze mě chtěla mít operní divu, ale já jsem zdrhla v patnácti k bigbítu. Na konzervatoř mě nevzali, a i když jsem si myslela, že to je škoda, dnes vím, že mou vysokou školou byly tancovačky a 150 koncertů ročně, které po celou kariéru dělám.“

Vy jste označením mezzosoprán…

„Mně se rejstřík posunuje vždycky podle toho co zpívám. S Arakainem budeme příští rok slavit kristova léta, třiatřicet let na scéně, máme před sebou pětadvacet velkých koncertů, a to budu opravdu mezzosoprán. Metalový. Ale zvládám, a baví mě to, i sopránové party. Já prostě zpívám jak mi zobák narost a nemyslím, že je dobré to házet do nějaké škatulky.“

Byla jste ostatně první popová zpěvačka, která vystoupila na festivalu Pražském jaru. Dokonce opakovaně.

„V roce 1998 jsem zpívala na Pražském jaru docela vážnou věc, Rekviem za zemřelé muzikanty od Ladislava Simona. A to byl opravdu velký zážitek. Ovšem opera jako celek by mě asi nebavila, ale střihnout si sem tam árii není k zahození.“

Je rozdíl v přístupu zpěváků mezi operou a popem?

„Můžu mluvit jen za sebe. Jsem ráda, že jsem komerční zpěvačkou, která může blbnout s hlasem a dávat si svoje oblíbené tóniny. Klasici musí zpívat tak, jak je to napsané, a to jim nezávidím. Já mám větší svobodu.“

Kromě turné účinkujete v muzikálu Aida, nazkoušela jste nový muzikál The Addams Family, vydáváte nové CD, v Bontonlandu jste před pár dny otevřela svou stálou expozici….

„Říkám vždycky, že do září zasívám a pak začínám sklízet. Cítím se jako kůň, který čeká, až se otevře brána a on mohl vystřelit na trať. A najednou jsou vánoce… Jsem taková zrychlená, v pondělí je pro mě už leden.“

Máte čas na odpočinek?

„Odpočívala jsem přes léto s Addamsovou rodinkou, kdy jsem se prohihňala zkouškami. Je to černá komedie, lidi se pobaví. A relaxuji vždycky cestou na další koncert, když v autě háčkuji srdíčka pro Konto Bariéry. Už třetí rok…“

Srdíčka jsou velká jako dlaň. Jak dlouho trvá uháčkovat jedno?

„Asi patnáct minut. Na turné jich potřebuji asi třista, to nevím, jak budu stíhat… Rekord, nebo limit, mám čtyřicet za den. Ale to už potom blbnu.“

Vy jste dokonce držitelkou českého háčkovacího rekordu…

„Celkem jsem jich pro Konto Bariéry udělala přes 1700. A jen vloni se mi během turné povedlo uháčkovat 527 srdíček. Za ty se vybralo víc jak 200 tisíc korun. Výtěžek nakonec nepokryl jen potřeby původně dvou vybraných lidí, ale dokázal pomoc dalším třem. A já za to získala zápis v České knize rekordů za největší počet uháčkovaných srdíček v rámci benefiční části turné.“

Jakou velikost háčku používáte?

„To záleží na přízi. Teď mám šestku. Kdyby mi to zmizelo… Nesmějte se, když jsme parkovali, tak jsem si říkala, hlavně ať nám nikdo nic nevezme z auta. Všechno jsem tam nechala, s sebou mám jen kabelku s diářem a tašku s háčkováním.“

Bez ručních prací asi opravdu nemůžete být.

„Kdybych přišla o háček a cestou na další štaci bych ty čtyři hodiny nemohla háčkovat, zblázním se a zešedivím vzteky. Jsem schopná zburcovat přátele, aby mi na dálnici někde na benzince předali nářadíčko… Kdyby mě bolely zuby a nemohla zpívat, to přežiju. Ale nemoci štrikovat?“

Háčkujete nejen srdíčka…

„Já šiju i hračky. Dva mí medvědi byli kdysi vydražení za padesát tisíc, uháčkovala jsem dvoumetrového Amora, který se prodal v aukci za dvěstě tisíc… Takto velké věci ale trvají i dva měsíce, musí se o nich přemýšlet, rozkreslit…“

Odkud berete nápady?

„Od lidí. Já jim říkám: Lucka má všechno, ale dejte něco Hance. A oni mi posílají, jak se dělají šperky, vánoční ozdoby, recepty…Mám můj dětský pokojík plný knížek, a až nebudu moci zpívat, budu háčkovat a dělat dětem radost.“

Háčkujete jakým stylem? Ne že bych byl odborník, ale je francouzské, irské, tuniské..

„Jsem na filetové háčkování, to jsou takové kostičky. Ale nedávno jsem byla v Chorvatsku a viděla jsem druh háčkování, který jsem vůbec nepochopila. Vypadalo to jako krajka, ale nebyla to krajka.“

S kým byste si chtěla zazpívat anebo potkat bez ohledu na to, jestli je to možné?

„S Vladimírem Menšíkem. Miluju ho. To je moje krevní skupina. On byl krásný, normální chlap, s obyčejným lidským velikým srdcem. To bych mu chtěla říct… a obejmout ho. A dát mu velkou pusu.“

A z hudební branže?

„Nemám takové ambice. V roce 1994 jsem byla jedním z patnácti šťastlivců, kteří si mohli potřást rukou s Pink Floydama před jejich pražským koncertem. A viděla jsem na nich, jak nás mají na háku. To není výtka jim. Tehdy jsem pochopila jednu věc – co se mám komu cpát do šatny, když se chtějí soustředit na koncert. Že je můžu milovat, ale nebudu jim zasahovat do jejich teritoria. Mám ráda Madonnu. Podat si s ní ruku? Krása. Zpívat s ní? Nemám tu potřebu. Ale jsem šťastná, že je, protože ji mám moc ráda.“