Herečka Lucie Pernetová: K opencard pociťuji odpor, přesto mě pálí v peněžence

Když srovnáte Teplice, kde jste se narodila, a Prahu - kde je lepší „ovzduší“?

Já se v Teplicích opravdu jen narodila. Má rodina žila v Mostě. Maminka nechtěla rodit v místní porodnici.  A vybrala si Teplice.  Krom narození jsem tedy holka z Mostu.

V Mostě je silná romská komunita. Vnímáte to jako problém?

Jako dítě jsem to rozhodně jako problém nepociťovala. Blonďatá holčička mohla být krutější než romský kluk. Jako rodič bojuju se svými vlastními předsudky. Aniž bych chtěla, jsem ostražitější, když se mé děti ocitnout v blízkosti jinakosti. Nechtěla bych to tak mít, ale pravdou je, že mám. Je mi to líto.

Je si Most a Praha podobný? V čem?

Mnoho podob nenacházím. Ale k oběma městům mám hluboký vztah. Most může člověku zvenčí připadat jako ošklivé město. Ale pro mě tomu tak není. Je to jistě tím, že to město mám spojené s dětstvím, které bylo krásné. Hrad, pískoviště, plavečák, divadlo, liduška, kino, sportovní hala, les, vodní nádrže, diskotéka – je tam vše, co dítě a puberťák potřebuje.

Jak dobře se vyznáte v Praze? Kolik roků vám to trvalo?

Vyznám se jen v těch částech, kde se pohybuji.  Jinak používám mapu dodnes. Ale já jsem schopna zabloudit i cestou domů. Nemám úplně smysl pro orientaci.  Autem jsem se dokonce zpočátku bála. Ale už je to dobré. Nebo lepší. Po deseti letech tedy bezpečně trefím do divadla ABC a s dětmi do školky.

Které části Prahy by se vám nejvíc líbily k bydlení?

Bydlela jsem na Hradčanské – to byl z Mostu přece jen velký skok. Pak na Novovysočanské – to nějak nebylo úplně šťastné období, později na Jezerce a v Bráníku, tam se mi líbilo moc a teď na Vinohradech, což je logisticky ideální. A jako správná princezna si sním o Hradě.

Neodpustím si jedno hodně diskutované pražské téma: co je vám milejší - opencard, nebo lítačka?

K opencard pociťuji odpor, přesto mě pálí v peněžence. Nějak jsem neskousla tu nemožnost volby, pokud chtěl občan roční kupon. A vůbec celé je mi to nesympatické. Ale jsem dosti iracionální, takže Vás nemohu zahrnout věcnými argumenty. Bohužel.

Pojďme ale k herectví. Prý jste se k němu dostala díky platonické lásce. Je to pravda? Jak to bylo?

Pravda to je. Ale já z lásky dělala spoustu věcí. Jezdila na motorce, studovala knihy o chovu papoušků, poslouchala moderní jazz. Divadlo mi zůstalo. A pubertální láska se přetavila ve věc, bez které si sebe nechci představovat.

Herectví jste nevystudovala a přece jste se dostala k řadě zajímavých rolí a projektů. Nedívali se na vás někdy vystudovaní kolegové tak, jako že si to trochu nezasloužíte?

To ne. V Mostě jsem se motala kolem divadla asi od 12 let, takže tušili, že to nevzdám, a když jsem přišla do Prahy, nikdo to neřešil. Navíc já si tu vytouženou Damu tak nějak potajmu pro sebe vystudovala. Mluvu u Reginy Szymikové, pohyb u Jany Vašákové a Martina Packa, herectví u kolegů.  Jen ta teorie – to nevyšlo.

V roce 2002 jste se poprvé objevila jako host na scéně pražského divadla ABC, kde působíte dodnes. V jakých představeních vás mohou diváci vidět?

V posledních letech jsem se spíše realizovala na poli „maminka“. Ale přeci: v ABC – Pan kaplan má třídu rád, Drž mě pevně, miluj mě zlehka, Bedřich Smetana aneb The greatest hits, V+W revue, v Činoherním klubu hrajeme Sexuální perverzi v Chicagu, v Divadle Palace Dámy z Aniane a s Veselými Skoky pohybová představení v Divadle v Celetné. Teď máme v ABC před premiérou hry Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách.

A proč tedy muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách?

Muži neposlouchají, protože se soustředí na nějakou jinou zásadnější věc a ženy nemají prostorovou orientaci. Když se s tím smíříme, bude nám líp.

Je březen, měsíc knih, máte nějakou rozečtenou nebo jsou pro vás jedinou četbou nové scénáře?

Představuji si, jak ležím v posteli zavalena scénáři a nevím, který popadnout dřív. Tak to ale není. Takže z poslední doby mohu doporučit – knihy Kateřiny Tučkové, Zlodějku knih, Skleněný pokoj, pro dámy Dívka ve vlaku nebo Dívka, již jsi tu zanechal. Z dětské literatury krásné knihy vydavatelství Baobab.

Kdy a čemu jste se naposledy od srdce zasmála?

Já se směju ráda, takže třeba, když jsem si oblékla nové šaty a má dcera mi řekla, že budu brzo rodit, nebo když mi můj syn, poté co jsem ho důrazně kárala za neustálé nenošení bačkor, řekl, ať ho nechám být, že mě přece miluje. Smích je lék!

Profil

Lucie Pernetová se narodila 15. prosince 1978 v Teplicích. Ty byly ale skutečně jen místem narození, dětství prožila v Mostě. Kromě dramatického kroužku na ZUŠ a odborných kursů na Jiráskově Hronově nemá speciální hereckou průpravu. K divadlu se dostala díky své platonické lásce: představovala si, že bude jednou stát se svým oblíbeným hercem na jevišti Městského divadla v Mostě. Do Divadla ABC jí v roce 2002 přivedl režisér Milan Schejbal, hraje tu dodnes. Hostuje v Činoherním klubu ve hře Sexuální perverze v Chicagu v režii Ondřeje Sokola a v divadle Palace. Je členkou originálního pohybového divadla Veselé skoky. Hrála mimo jiné v televizních filmech Dva na schodišti, Crash Road, upozornila na sebe rolí Hanky v seriálu Ulice. Dětské publikum ji zná jako moderátorku pořadu Hřiště 7 na ČT. Má dvě děti.